Věci veřejné....
Ani nevím, kdy přesně jsem vstoupila do ODS. Snad někdy v roce 2002, každopádně jsem už pracovala jako ředitelka kulturního střediska v Třebíči . V té době se mi totiž začaly v hlavě rodit, srovnávat a rozvíjet myšlenky o budoucí prosperitě města prostřednictvím rozvoje zejména cestovního ruchu, i s tím související kultury. Podkladem pro reálnost smělých plánů byl zápis třebíčských památek do seznamu UNESCO roce 2003, bezesporu nejvýznamnější událost v novodobých dějinách města. Podstatou mé vize bylo s využitím skvělého historického potenciálu města postupně vybudovat z Třebíče centrum cestovního ruchu a kultury, něco jako „malý Český Krumlov“. V souvislosti s rozvojem incomingové turistiky pak nabídnout místním občanům nové možnosti podnikání a pracovního uplatnění. Já sama jsem v rámci svým možností začala s podporou tehdejšího vedení města postupně budovat základ městské infrastruktury cestovního ruchu – infocentrum v Malovaném domě, infocentrum v Zadní synagoze, a infocentrum v areálu baziliky a zámku. Dařilo se. Návštěvnost města stoupala, dávali jsme o sobě vědět na veletrzích a výstavách.
Pro realizaci zmíněných vizí jsem zákonitě potřebovala politickou podporu. Obě nejsilnější strany o mě tehdy velmi stály. Motivací pro fakt, že u mě jasně vyhrála ODS bylo několik. ODS byla pro mě pokračováním Občanského fóra a všech hodnot, které symbolizovaly Sametovou revoluci, tehdejší šéf třebíčské ODS, poslanec Petr Hort se mi jevil jako solidní sympaťák. Domnívala jsem se, že předstoupím před kolegy straníky, předložím jim svoje plány a oni okamžitě pochopí a dají mi zelenou. Jak to bylo naivní! Brzy jsem zjistila, že třebíčská ODS je početně malá skupina lidí poměrně vysokého věkového průměru, solidně ovladatelná a manipulovatelná. Takže zklamání. Snahy o vnitřní reformu třebíčské ODS, zvenku podporované tehdejším oblastním šéfem Vítězslavem Jonášem se tedy soustředily okolo skupiny mladých členů ODS Třebíč, reprezentované mj. Davidem Machátem a Jakubem Johnem. Naděje pohasly na jaře roku 2006, kdy jsme při primárkách, sestavujících kandidátní listinu do komunálních voleb, dostali od nově vzniklé trojice Mastný, Kafoňková, Uher (podporované stabilním seniorským jádrem) totálně na frak. Další vývoj je všeobecně známý – 7. místo na kandidátce pro mě, tuším 12. pro Jakuba Johna, 13. pro Pavla Pacala. Vypadalo to na totální prohru a zmařené naděje. Volební kampaně jsme se prakticky neúčastnili, nikdo o nás nevěděl.
Zázrak v podobě preferenčních hlasů od voličů dostal mě a Pavla znovu do hry. Za ODS jsem skončila 1., v celkovém pořadí 2. za Pavlem Heřmanem. Z celkového počtu šesti mandátů ODS získal Pavel ten pátý, porazil i Standu M. Bohužel vnitřní poměr 2:4 nám nedával moc nadějí na úspěch při sestavování nového vedení města, zastupitelská místa nám však již nikdo vzít nemohl. Zde stojí za zmínku osoba Pavla Pacala. Tvrdá jednání a celková komplikovaná povolební situace byly první prověrkou našeho tandemu. Ukázalo se, že mi osud nemohl nadělit lepšího a spolehlivějšího „parťáka“.
V té době začínalo být evidentní, že nemohu nadále setrvat v pozici ředitelky kulturního střediska. Tato práce je totiž „pupeční šňůrou“ spjatá s vedením radnice. Kultura je důležitým prostředkem prezentace a zviditelňování vedení města. Neměla bych svědomí pracovat pro lidi, o jejichž pozitivní motivaci nejsem přesvědčena ani náhodou.
Počátkem roku 2007 jsme při existenci akutní hrozby vyloučení založili MS ODS Výčapy. S několika desítkami „věrných“ jsme zahájili tažení, o kterém jsme dobře věděli, že bude dlouhé a s nejistým výsledkem. Dva zastupitelské posty byly pro naši skupinu prostředkem snah o ovlivňování chodu věcí správným směrem. Jsem přesvědčena, že jsme se během našeho dosavadního zastupitelského mandátu s Pavlem Pacalem nikdy skutečným zájmům občanů ani vlastnímu svědomí nezpronevěřili.
Naším společnou motivací bylo a je úsilí o skutečnou prosperitu Třebíče, s veškerým využitím nemalého potenciálu tohoto města. Úsilí o fungování vedení radnice a celého úřednického aparátu coby centra služeb občanům. Úsilí o navrácení víry lidí v komunální politiky, coby zvolené, charakterní a čestné osobnosti, ochotné s osobním nasazením pracovat pro blaho občanů. Úsilí o podporu pocitu sounáležitosti obyvatelů s městem, o podporu hrdosti na své bydliště jako místa, kde chtějí žít, pracovat, vychovávat děti, místa, které je jejich skutečným DOMOVEM.
Moje duše:
Nejsou jen ztráty
Jsou i nálezy
Měls křeslo zlatý
Teď sedíš na mezi
A na tý mezi
Nabereš dech
A v tom to vězí
Takhle to nech.
Zdeněk Svěrák